Číňani jsou dříči – díl druhý

„Kaprááále, tomu vy říkáte silná a neohrožená armáááda?“ Inu kupříkladu policisté se občas nezdají být vzorem pracovitosti. Většinou působí obdobně akceschopně jako  dopravní policisté na fotografii. Zdá se, že jde zejména o vytváření pracovních míst, než že by se od těchto příslušníků mnoho očekávalo. Obdobnou kukaň mají na spoustě větších křižovatek.

Nedělní odpoledne před služebnou dopravní policie u křižovatky na předměstí Nanjingu.Jan Staněk

Tento blog je volným pokračováním blogu o životě pracující třídy Čínské lidové republiky.

Čína překvapivě vůbec nepůsobí dojmem policejního či vojenského státu, snad s výjimkou míst, kde se konají masové akce typu olympiáda či Expo. Na ulicích  neuvidíte mnoho uniformovaných, nenosí zbraně, ani se nezdá, že by se jich obyvatelstvo příliš obávalo či z nich mělo přehnaný respekt. Snad je to dobře, pamatuji si na ten pocit úzkosti a ohrožení vždy, když nás v dětství zastavila Veřejná Bezpečnost (v listopadu 1989 mi bylo mi necelých 15 let). Tohle je výrazně odlišný socialismus než jak jsme ho zažívali v Československu.

Na snímku jsou mladí vojáci, kteří si byli o víkendu organizovaně prohlédnout jednu z mnoha nanjingských památek a během volného rozchodu se bavili fotografováním našich blonďatých ratolestí. Vojáci, tak jako většina státních zaměstnanců, se zdají být na práci pro vlast hrdí a váží si společenské prestiže, které se služba ve státním aparátu těší.

Kázeň a pořádek si místní režim patrně sjednat umí. Nanjing se zdá být jedno nejbezpečnější místo na světě. Ať už je to tím, že když chtějí, umí s hříšníky rychle a rázně zatočit, nebo je to vliv přeci jen jisté harmonie ve společnosti, jež staví na odkazech konfuciánství, buddhismu a taoismu (budování harmonické společnosti je oficiální heslo/vize komunistické strany).

Jen těžko lze popsat ten pocit osobní bezpečnosti, který zde s rodinou s dvěma malými dětmi zažíváme. Je to velice příjemné. Můžete jít kamkoli v jakoukoli denní či noční hodinu, zvlášť když vás zvědavost láká právě do těch nejchudších míst. Ta jsou nejfotogeničtější. Nové mrakodrapy a obdobné „výdobytky kapitalismu“, chci říct čínského komunismu, se rychle omrzí a jsou vidět ve většině megaměst po světě. Domorodci si Vás buď s úsměvem okatě prohlížejí, vždyť jste jako běloši na první pohled vidět, nebo vás prostě ignorují. Nikdy byť jen náznak, že nejste vítáni či hrozby konfliktu.

Buddhistické chrámy, jak jinak, jsou učiněnou oázou klidu a míru. V posledních desetiletích jich byla řada znovu postavena či zrekonstruována a jsou to honosné, krásné stavby, kam rádi zavítají jak místní věřící tak řady čínských turistů. Duchovní, nepletu-li se, jsou většinou zaměstnanci státu a prý poměrně solidně honorováni (obdobně jako naši duchovní při přepočtu na koruny).

Přísný řád a hierarchie podobné armádě, státní správě či církvi panují i v soukromých firmách. Výchovně-organizační nástupy zaměstnanců na počátku směny, kdy nadřízený promlouvá k podřízeným, jsou běžné nejen v restauracích. Je zde zvykem jasný hierarchický odstup mezi vedoucím a zaměstnanci, který se projevuje jak chováním, tak symboly moci (oblékání, vybavení kanceláře, služební vozy, apod.) Šéf většinu věcí rozhoduje, nezdržuje se příliš nasloucháním či diskusí se svými lidmi, a ti prostě bez velkého odmlouvání nebo přemýšlení vykonávají, co se jim řekne.

V restauracích, obchodech a službách vůbec je většinou patrná obrovská přezaměstnanost – dá se přibližně odhadnout, že na každých 6 m2 je jedna obsluhující osoba. Přijdete-li do obchodu či restaurace mimo špičku, tak se vám lehce stane, že obsluha je ve 20ti násobné přesile. Většinou je personál velice ochotný, úslužný a snaživý. Nezřídka však jedná rozpačitě, neschopný poradit si s požadavkem, který byť jen trochu neodpovídá jejich standardu (např. když dorazí cizinec, který má jen chabé základy jazyka). Kvalita služeb může a nemusí dostát vašim očekáváním. Je třeba být tolerantní a trpělivý. Kvantitou se nahrazuje kvalita.

Z počátku jsem nemohl pochopit, proč jsou tak očividně přezaměstnané i soukromé podniky, které musí lidi platit z vlastní marže. Inu, když chcete v Číně podnikat, musíte hrát podle místních pravidel. Zákazníci jsou zvyklí a očekávají standard, že je pořád někdo po ruce. Pro vládu je vytváření pracovních míst jasnou prioritou – dát lidem práci je základem místního socialismu, ale tam taky veškerá sociální péče o více než miliardu občanů končí. Peníze na léky a doktory, nákladné bydlení a vzdělání dětí nebo penzi ve stáří si musí Číňané naspořit sami. Ucházející sociální péče je dopřána jen tak asi čtvrtmiliardě zaměstnanců státní správy a solidních firem ve velkých městech.

Knedlíkárna (mimochodem, nepřišel původně knedlík do zemí českých z daleké Číny?). V této zemi neexistují hygienické normy na minimální počet metrů čtverečních na jednoho zaměstnance. Lidská „stlačitelnost“ nezná mezí (jak se lehce přesvědčíte na vlastní kůži při cestování místním metrem ve špičce), ale neplatí to všeobecně. Je řada moderních firem a institucí, kde mají velice obstojné, ergonomické pracovní prostředí – moderní kancelářské budovy a technologické parky se blíží světové špičce.

To ovšem neplatí pro obdobné lidové stravovny, které se v podvečer vyrojí na širokých chodnících některých městských částí. Po dlouhém dni se zde mohou místní robotníci za rozumné peníze navečeřet, či nakoupit jídlo pro rodinu. Otevřeno bývá i přes půlnoc pro taxikáře a dříče ze staveb. Opět kouzelná místa pro milovníky fotografování i autentické čínské kuchyně, máte-li odvahu ochutnat.

Jakkoli takový krcál vypadá nehygienicky a odpudivě (čínské lidové moudro prý praví „čím špinavější kuchyně, tím chutnější jídlo“), často jsou prodávaná jídla výborné chuti. Autor si jedno obdobné místo s výborným čínským „hamburgerem“ oblíbil natolik, že tam zavítá pro tento fastfood i dvakrát do týdne (všechna očkování proti žloutence apod. samosebou máme). Je nasnadě, že nejde o maso či zeleninu z ekologické biofarmy. Jenže to v Číně není nic, bez iluzí. Tak trochu toxické je zde patrně vše co dýcháte, pijete a jíte, ale o tom v některém z dalších blogů. A pomocníky z kuchyně, kteří dřepíce na ulici omývají ve vandlíku zeleninu, uvidíte u zásobovacího vchodu i většiny dražších restaurací.

Třeba zde postarší dámy stříhají rakům vousy či co. Tak dali jednoho „drobečka“ vnučce na hraní.

Běžný obrázek z pouličních tržnic. Lidé prodávající na zemi ovoce a zeleninu, která může a nemusí být jejich vlastní výpěstek, zpravidla bývá čerstvější než v obchodech a může i nemusí být levnější než v supermarketu. Obecně je zde velký výběr kvalitní, čerstvé zeleniny a ovoce, jenž pořídíte mírně levněji než u nás.

Tohoto statečného starého muže mi bylo líto. S nákladem odpadu z nedalekého tržiště v tomto „kuka“ voze bojoval opravdu statečně, pomalu a jistě. Když po chvíli zastavil, bylo evidentní jeho vyčerpání po dlouhém dni.

Řidič „nákladního“ skútru měl očividně jednodušší živnost s rozvážením lehkého spotřebního materiálu do malých restaurací. Brýle? Helma? Pevná obuv? K čemu, stejně musí s tím lehkým nákladem pomalu, aby mu to nevzal vítr. Patrně přilba a brýle nejsou povinné.

Tak mě napadá, proč možná vláda netlačí na bezpečnost tolik jako na západě – protože když se někdo zraní, musí si lékařskou pomoc sám uhradit, nejde to ze státního rozpočtu. Tudíž je na lidech, aby si sami zvážili rizika zdravotní i finanční.

Pánové na snímku jsou černými moto-taxikáři, kterých bývá řada u zastávek metra a autobusů na krajích měst. Na větších motorkách většinou s přilbou jezdí, byť je to pracovní helma co se používá na stavbách.

Státní úřady se zde zdají být mimořádně tolerantní vůči šedé ekonomice, tj. firmám a živnostníkům, kteří všemožně obcházejí placení daní a sociálního pojištění (i když od července zpřísnili legislativu, otázkou zůstává jak vehementně budou platby pojištění vymáhat). Je to takový ekosystém, kdy lid ví, že nic od státu nemůže čekat, tak se snaží nic neplatit. Stát si je vědom, že pro většinu z nich sociální jistoty nenabízí, a tak to většinou toleruje.

V načerno provozovaných taxi tříkolkách jste lépe chráněni před větrem a dešti. Když jsme do obdobného mini peklostroje před rokem jednou nastoupili, protože jsme s unavenými dětmi nebyli s to chytit regulérní taxi, bylo to velice nepohodlné a nebezpečné.

Čekání na rito dokáže uondaného čekajícího rikšu znavit, déšť-nedéšť. Však ono převážet náklad na těchto tříkolácích je docela fuška (a což teprve to plně naložené z kopce ubrzdit).

Motorizovaný černý taxikář si taky potřebuje dopřát šlofíčka…

O radostech a strastech s řízením týmu vzdělaných mladých Číňanů, pracující inteligence, které je mi každodenním chlebem, se budu věnovat v samostatném blogu.

Věděli jste, že si Číňané dávají v práci po obědě „dvacet“? Prostě si opřou hlavu o pracovní stůl nebo se rozvalí na kancelářské židli a půl hodiny spí. Je to zdravé...